historie fotbalového klubu 1901- 1966

IN MEMORIAM
všech, kteří nás opustili
Byli plni nadšení, radosti, stáli
u kolébky nejpopulárnějšího
sportu v našem městě.                                                              
Vzpomínáme jejich obětavé.                           
a nezištné práce.
Nezapomínáme!
Čest jejich památce!

klikněte na fotografii pro zvětšení

                                                                                                                   

ZAČÁTKY KOPANÉ V ŘÍČANECH 1901-1916

Na počátku 20. století zapustila v Říčanech své kořeny i kopaná. Místní studenti, kteří navštěvovali střední školy v Praze, odkoukali tento nový druh sportu a založili na jaře 1901 sportovní kroužek a pak i sportovní klub Říčany. Na zakládající listině čteme tato jména: Otakar Kubík (kapitán mužstva), Antonín Barták, Bohdan Novotný, Jan Hofman, Elda Freund, A. Chmel, Enda a Viktor Krausové, B. Mtiller, Josef Novák, G. Valdman, V. Reichl, Roznětínský a Ota a Ervín Strašnovové. Tito obětaví nadšenci položili základ říčanské kopané. Měli při založení sportovního klubu nemalé starosti: nejprve koupit, míč a pák, kde by se kopaná hrála! A tak k slavnostnímu výkopu použili rozlehlého říčanského náměstí (vždyť to byl vskut¬ku historický okamžik). Ovšem tento slavnostní akt nebyl představiteli města zrovna nadšeně přijat, neboť prudké bomby "merunou" ohrožovaly nejenom okna domů, ale i bezpečnost kolem stojících diváků. Proto přítomní ochránci městského pořádku přerušili slibné počátky této mužné hry a vyhostili nadšené hráče z improvizovaného hřiště. To však říčanské sportovce neodradilo, aby slavnostní akt nedokončili na louce za městem. Od. té doby se hrálo na různých "hřištích", z nichž bývali hráči kopané často nevybíravým způsobem vykazováni majiteli pozemků. A proto se hrávalo na louce pod hradem, na louce (nynější hřiště ragby), na Rozpakově (Marvánek), u Pavilónu (RAJ) a jinde. Více jak 10 let museli fotbalisté čekat na trvalé hřiště, které jim bylo poskytnuto teprve v roce 1912, kdy obec upravila louku pod jatkami na tržiště a na tomto bylo pak dovoleno hrát kopanou.
Jedno z prvních utkání bylo sehráno na podzim roku 1901 S Unionem Žižkov v lese u Pavilónu, které skončilo porážkou domácích O: 4. V řadách vítězného mužstva objevila se již známá jména: Košek, Koudela, Starý a Včelák. Musíme připomenout, že za branku sloužily dva zaražené kůly a horní břevno tvořil napnutý provázek.
Tato porážka však dodala fotbalovým nadšencům v Říčanech jenom větší chuti a touhy po nových utkáních. A tak v roce 1903 se dostavují první velké úspěchy. Na "hřišti-strništi" (u starého hřbitova) byly poraženy kluby SK Benešov 9 : 3, . Uhříněves 19 : O, SK Vítkov 20 : 1, FC Austria (pražští Němci). 4 : 1 a znovu Uhříněves 6 : 1. Dále byl podniknut vítězný zájezd do Kunic s výsledkem 4: 2. Za Kunice nastoupili většinou hráči Slavie, jako Karáskové, Košek aj., kteří tam dleli na letním pobytu. V pozdějších letech je zaznamenán úspěšný zápas s juniorkou Slavie 3 : 3. Výborný Valdman vstřelil všechny tři branky. Ve sportovních kruzích nabývá jméno SK Říčany dobrý zvuk, o čemž svědčí úspěšné zájezdy do Českého Brodu, Benešova, Kralup a dalších měst.
Velmi úspěšným byl rovněž rok 1908. Přicházejí další hráči: Josef a Václav Bartákové, František Novák a další bratrské dvojice: Hochmanové, Kozlové, Stárkové, Sahule a další. I když byla kopaná pranýřována vychovateli mládeže a i v řadách veřejnosti měla velké odpůrce, nezastavilo se nadšení mladých, kteří hromadně začínají pěstovat tento druh sportu. Zvláště v roce 1912, kdy se dostává konečně těmto nadšen-cům stálého hřiště, objevují se mladí ve věku kolem patnácti let mezi sportovci. Přicházejí do klubu bratři Novotní, A. Vávra, bratři Fišerové, J. Ploužek, K. Bohuslav, J. Zoubek, Vilém Černý, bratři Pacinové, Béda a Karel Ptáčkové. Bylo dostatek hráčů; přes dvacet sportovců se dostavovalo k zápasům, aby si před utkáním vždy upravili hřiště a pak s napětím každý čekal, kdo bude zařazen do mužstva.
Rok 1913 patřil také do těch úspěšných. Mužstvo vedl kapitán Václav Barták, který také v příštím roce byl zvolen předsedou klubu. (Jednatelem byl Vilém Černý a sekretářem Josef Zoubek.) V tomto roce přibývají noví aktivní členové: Kamil Brabenec, V. Hostinský, Fr. Vávra a Fr. Mík.
Příznivců klubu stále přibývalo. Sbírka uskutečněná v březnu 1914 vynesla 27 korun. V té době byla také utkání řádně plakátována a při nich se vybíralo. Mužstvo bylo ve vzestupné kondici a bylo posíleno několika vynikajícími hráči z Prahy. Byl to především známý Karas (později dlouholetý kapitán ČAFKY), Fikar, Zadák, Vichr, Eman Střihavka a zdomácnělý Olda Hlavín - zvaný Hofr, který bydlel v Mukařově.
Do slibné činnosti rušivě zasáhla mobilizace v červenci 1914, kdy mnoho členů odchází do světové války, takže činnost klubu je přerušena. Teprve v příštím roce byla znovu obno¬vena, neboť do Říčan přicházejí zbylí hráči Čechie Uhříněves Kodýtek, Chochol a a další. Předsedou v těchto těžkých dobách byl Sláva Selich, neúnavný a obětavý pracovník. Ovšem obnovení činnosti netrvalo dlouho. V roce 1916 byla zastavena úplně - poslední hráči odešli na vojnu. Na rozloučenou byl sehrán zápas v Táboře s výsledkem 2 : 1. A tak zůstává poslední mohykán Bedřich Ptáček, který se postaral o uložení rekvizit i jiného klubového materiálu u nich na půdě. 

0bdobí MEZI SVĚTOVÝMI VÁLKAMI 1919-1939

Po první světové válce, začátkem roku 1919, se rychle rozbíhá zastavená činnost klubu. Béďa Ptáček shání peníze na opravu a doplnění rekvizit. V témže roce se zakládá při klubu i odbor házené, v jehož čele je František Novák a' nadšení pracovníci z ústředí Trantina a Fantyš. Jména házenkářek: Kalašová, Hanousková, Šťastná; sestry Jiřina a 'Marie Pokorných, Kolosárová, B. Smutná a Tonča a Jiřina Kutinovy, M. Chejnová a: Marie Novotná proslavily jméno Říčan i za hranicemi naší vlasti. Hráčky Tonča Ku¬tinová, Božena Smutná a Šťastná hrály v reprezentačním mužstvu republiky v Paříži a v Monte Cadu.
Po válce se stal předsedou Antonín Šoulej; tehdy se také klubovní místnost od Bohuslavů (u mostu) přestěhovala do hostince u Houžvičků. Zájem o sport a zvláště o kopanou po válce neobyčejně vzrostl. Mládež si zakládala různé kroužky, jako byla Olivie, Český lev, Podskalí atd. Členové těchto "klubů" posílili pak SK Říčany. Neobyčejně se zvýšila činnost výboru. Do svazu "soudců" se přihlašují František Novák, František Stárek a Gut, kteří byli v těchto funkcích velmi činní.
V roce 1922 bylo přebudováno celé hřiště na regulérní rozměry. Sama obec poskytla subvenci a 500 povozů navezlo materiál na vyrovnání hřiště. Brzo nato byra na hřišti postavena za nadšeného přispění členstva a příznivců i klubovna. V následujícím roce disponuje klub velmi silným mužstvem, v němž se objevují jména: Josef Koubek, Míla Kargl, Svorník, V. Fišer, Kuchař, František Černík, Josef Zima, Josef Střihavka, František Papež a Karel Beránek. Přišel však i těžký rok stagnace 1926, kdy I. mužstvo nehrálo mistrovské zápasy. Výborně si však v tomto roce vedl dorost, který pod vedením Oty Novotného docílil vynikajících výsledků. Dorostenci Míla Jiránek, V. Vojtěch (vynikající "kanonýři") V. Gůt, J. Gůt, K. Novotný, L. Lehovec, Tesařík, Červenka, L. Novotný, Fr. Lehovec a Barták zvítězili téměř nad všemi mužstvy.
První mužstvo se v následujících letech konsoliduje, přicházejí noví hrači, jako byl Jarka Vaňous, Ota Trmal, Míla Jiránek (z dorostu) aj. V roce 1930 si vybojovalo mužstvo účast ve II. třídě. V roce 1931 mají dva vynikající hráči skvělé jubileum: 300 zápasů za klub. Jsou to M. Kargl a Josef Koubek (sehráli později přes 500 zápasů). Neustává se v dobudování hřiště, v roce 1934, je vystavěna budova pro klubovního zřízence, kterým se stává pečlivý Josef Novák - a rovněž byla přistavěna i kantýna. Mužstvo je doplňováno stále novými hráči, aby byly zaplňovány mezery. V té době hraje i známý hráč hokeje Andršt (dr. Andršt, nynější předseda ústřední sekce ledního hokeje), A. Vlk ,( dřívější hráč Sparty), který se stává později trenérem dorostu Dále přicházejí Sláva Matoušů, Václav Hervert, Václav Medřický aj.
Největšího úspěchu dociluje první mužstvo v roce 1938, kdy se probojovalo do 1. B třídy. Za tento úspěch zvláště poděkoval tehdy čestný předseda František Stárek kapitánu Mílovi Jiránkovi. V této době má také klub největší počet členů (250), který však dále neobyčejně, vzrostl za okupace, kdy byla zastavena činnost Sokola. Musíme připomenout, že zvláště za okupace sehrál mezi mládeží (zvláště studentskou) významnou úlohu SSC Říčany, který vedl tehdy mládež ve sportovním a vlasteneckém duchu a uchovával zdravé síly pro dny osvobození. Vedle SK Říčany vznikl již v roce 1923 Meteor, do něhož se začlenila v roce 1927 Rudá hvězda. Meteor byl po léta velikýmsoupeřem SK Říčany, který položil základy k masovému provádění nejenom kopané, ale i dalším význačným sportům.
 

UCHOVÁME ZDRAVÉ SÍLY 1939-1945

Hanebná zrada na Československu, spáchaná v Mnichově v roce 1938, byla dokončena 15. března 1939 nacistickým Německem obsazením naší vlasti a zřízením Protektorátu Čechy a Morava a vyhlášením "samostatnosti" Slovenska. Došlo postupně k zastavení tělovýchovné činnosti Sokola, FDTJ i v Říčanech. Celá řada členů těchto organizací přešla a posílíla právě řady bývalých sportovních klubů SK Říčany, Meteor Říčany nebo SSC Říčany. Ty se tak během okupace staly vlastně střediskem sportovní, kulturní i společenské činnosti v našem městě. Soustředily tímto způsobem všechny zdravé síly našeho národa k zachování jeho existence a připravily i celou řadu svých členů na radostnou dobu osvobození v květnu 1945. Ne náhodou se setkáváme se jmény říčanských sportovců či či¬novníků na listině padlých, ale i v seznamu revolučních pra¬covníků a později i v lidosprávných orgánech města, okresu i kraje.
Jak uvedeno v předcházející kapitole, podařilo se fotbalistům bývalého SK Říčany v podzimní a jarní soutěži 1937-1938 vyhrát II. třídu a postoupit do I. B třídy. V té době to bylo zásluhou nově zformovaného mužstva, vedeného J. Suchánkem, které tvořili: Matoušů, Klouda, Hervert, Medřický, Válek, Semrád, Vitvar, Jiránek, Kerl, Bartušek, Musil, F. Šmíd, později doplněné Havlem z Hostivaře, J. Veseckým, Klomínkem a Chocholou z Viktorie Žižkov.
V roce 1942 doplněno mužstvo vlastními odchovanci nezapomenutelného Bédi Ptáčka, M. Sládečkem, F. Stárkem, Zd. Vlkem, O. Pacinou, Jos. a Ant. Vlkem z Meteoru, J. Želnickým z SK Hostivař, J. Tůmovcem, A.. Paluskou a G. Petrů, pokračovalo i nadále v dobrých výkonech a v těžké konkurenci I. B třídy. Jsou toho dokladem jména výborných pražských klubů i klubů ostatních jako byly SK Smíchov, AFK Pečky, SK Libu-šín, SKEP Praha, Meteor Praha XIV., SK Praha XVII., AFK Praha XIV, Meteor Vyšehrad, AFK Kbely, SK Kamenné Žehrovice, SK Čechie Uhříněves, SK Střešovice, SK Chodov, Benešovský SK, Úředníci Karlín, SK Hostivař, Slovan Vysočany, SK Baťa Praha, Čechoslovan Košíře, PÚŠ Praha, Union VII, SK Veleslavín a řada dalších.
V roce 1942-43 objevují se v sestavě SK Říčany nové postavy jako brankář André Houška, Vlastimil Havel, J. Froš a v roce 1944 i jméno Jaroslava Vaňouse z Kolovrat, který pak dlouhou dobu s říčaňáky Stárkem a Sládečkem hájili naše barvy.
Jména tehdejších výborných střelců, jako byl M. Jiránek, Hervert, Zítek, J. Šmíd, Ant. Vesecký, Havel, Dvořák, Chochol a a další jsou ještě dnes často vyslovována ve vzpomínkách pamětníků této doby.
Z paměti říčanských příznivců kopané nevymizela ani některá sportovní utkání v Říčanech. Vzpomíná se především exhibičních zápasů pražských ligových klubů 8., to v srpnu 1939 s kompletním mužstvem SK Slavie, v jejíchž barvách nastoupili známí ligoví hráči Nožíř, Bradáč, Truhlář, Jezbera, Bureš, Zajíček a další. V nádherném utkání před 1.500 diváky slavisté v Říčanech prohráli 1 : 3! Střelci domácích byli Kerl, J. Šmíd a Hervert. V srpnu 1940 o sportovním dnu hrálo v Říčanech kompletní mužstvo AFK Bohemians Praha a před 1.000 diváků vyhrálo 3 : O..
Zajímavou kuriositou Říčan je bezesporu výborná úroveň brankářů. Ne zcela náhodou se mluví v Praze i v okolí o tom, že "Říčany jsou líhní brankářů". Ať to byl Antonín Vávra, Ota Trmal, Josef Zima, nebo Josef Novák, nebo později Sláva Matoušů, Vlasta Havel, André Houška, Jirka Studnička, nebo Sláva Prošek. Všichni svým nástupcům ukázali, kam vede veliká láska ke sportu, podložená obětavostí a tvrdou přípravou. Bylo to právě 5 posledních brankářů, kteří díky populárnímu Vildovi Černému, mohli převléknout říčanský dres za svetr ligový a André Houška dokonce několikrát reprezentační.Také některým dalším hráčům se podařilo y průběhu dalších let se uplatnit. Zdeněk Vlk na podzim 1945 přestoupil do Slavie Praha a v několika zápasech národního mužstva se dobře uvedl. 

DVACET LET PO OSVOBOZENÍ 1945-1965

Radostná doba znovunabytí svobody v květnu 1945 se přenesla i do klubového života SK Říčany. V r. 1946 se sloučily dobrovolně dva říčanské kluby a to SK a SSC Říčany v nový sportovní klub s názvem ČSK Říčany. Předsedou klubu se stal Vincenc Zeman a předsedou oddílu kopané Antonín Koubek.
Koncem března 1948 začal v Říčanech proces sjednocování tělesné výchovy. Vedení oddílu převzal Rudolf Čabla a po něm Josef Suchánek. Koncem r. 1949 a začátkem r. 1950 došlo konečně i ke sloučení SK s Meteorem Říčany, pod jednotným názvem Sokol Říčany. Vedení oddílu se ujal Václav Špitálník a v roce 1952 Josef Suchánek, jehož v r. 1954 vystřídal Jaroslav Zika, který vedl oddíl kopané až do března 1965 s výjimkou dvou období a to v r. 1960, kdy funkci předsedy zastával Josef Novotný a v r. 1963 Václav Hofman. V roce 1965 převzal vedení oddílu Josef Kubec.
Prvé mužstvo bývalého ČSK Říčany krátce po osvobození v soutěži r. 1945-46 dosáhlo největšího sportovního úspěchu. Vybojovalo (poprvé v historii říčanské kopané) účast v mistrovské soutěži I. A třídy, přestože klub opustil výborný útočník Zdeněk Vlk, který na podzim 1945 přestoupil do SK Slavie. To už naši branku hájil výborný André Houška, později také hráč SK Slavie, ATK Praha, Sparty Praha Sokolovo a naposledy TJ ČKD Bohemians.
V I. A třídě 1947-48 byli našimi soupeři fotbalisté Čafky Praha, Českého Brodu, SK Dejvice, Sparty Košíře, Sparty Krč, Slavoje IX. a další. V družstvu tehdy hráli: André Houška, po něm Jiří Studnička, Václav Bareš, Jaroslav Vaňous, Oldřich Brabenec, František Stárek, Miroslav Sládeček, Václav Vlk, Oldřich Pacina, Antonín 'vlk, Míla Jásek, Jaroslav Gína, tragicky zemřelý Josef Čermák, J., Najman, Josef Tumovec, Alois Lehečka. V r. 1947 byl získán jako hrající trenér bývalý hráč SK Slavie Láďa Šimunek. S jeho pomocí mužstvo obstálo i druhý rok v mistrovské soutěži 1. A třídy a při prováděné reorga¬nizaci soutěží kopané bylo zařazeno do české divise - skupiny jih. Pouze v jednokolové soutěži hráli jsme s celky DSK Tábor, SK Sušice, Slavie Plzeň, Nýřany, Slovan Plzeň, Marathon Pelhřimov, Vodňany, Horymír Neumětely, Benešovský SK, Škoda Plzeň a Petřín Plzeň. Ačkoliv jsme skončili uprostřed tabulky, (šestí) následkem další reorganizace muselo naše mužstvo hrát okresní přebor. V důsledku toho klesl zájem nejen ze strany hráčů, ale i činovníků a tak lze dnes říci, že tím byla nepříznivě ovlivněna další činnost oddílu.
Sestava divisního mužstva v r. 1949 byla: Studnička, Vaňous, Pacina, V. Vlk, Stárek, Válek, Jásek, Stiburek, Musil, Šimunek, A. Vlk, Čermák.
Po odchodu starší generace a sloučení oddílu bývalého ČSK s Meteorem bylo vytvořeno z obou celku prvé mužstvo a zbývající hráči hráli v B mužstvu'. Prvé mužstvo v r. 1950 tvořili hráči: J. Studnička, J. Vaňous, F.Hašek, F. Stárek, V. Bareš, M. Stiburek, M. Sládeček, J. Hanousek, J. Selix, J. Šašek, B. Malý, K. Eim, M. Jásek.
V dalších letech postihla říčanskou kopanou hluboká krize, která v roce 1953 vyvrcholila. Mužstvo bylo ohroženo sestupem z okresního přeboru do nižší třídy. Výměnou výboru v r. 1953 vrátili se osvědčení činovníci J. Suchánek, J. Zika a ně¬kolik dalších, především dobrou trenérskou prací Oldy Hlavína (Hofra) podařilo se sestup Odvrátit a v r. 1955 se Sokol Říčany probojoval, už podruhé do 1. A třídy. V tomto roce také prvé mužstvo vyhrálo sokolskou soutěž kopané ve Středočeském kraji a postoupilo do celostátního přeboru Sokola v kopané, který se hrál na Slovensku. Družstvo vedené trenérem V. Konigem tam neuspělo a naopak došlo v oddíle znovu k rozkolu, což v následující sezóně se projevil sestupem do 1. B třídy.
Na podzim r. 1957 za vedení J. Ziky byl získán hráč Spartaku Dukla Karlín Evžen Mencl, který jako hrající trenér pomohl zkonsolidovat nové mužstvo, které v podzimní soutěži 1958-59 vyhrává 1. B třídu a postupuje znovu do 1. A třídy. Zasloužilo se o to družstvo, v němž hráli: F. Černý, J. Šrámek, Borecký, M. Toml, E. Mencl, Z. Stibor, M. Horník, M. Stiburek, J. Šnajdar, J. Selix, V. Dick, V. Lískovec,' J. Lacina, B. Táborský, A. Vlk, J. Vojtěch, K. Sehnoutka" F. Kepka, Z. Kafka, V. Hofman a další.
V podzimním kole I. A třídy 1959-1960 vede si naše mužstvo úspěšně a umisťuje se na čestném třetím místě tabulky. Také nástup do jarního kola dopadl dobře a mužstvo skončilo na třetím místě za prvou Jiskrou Poděbrady a Spartakem Sokolovo B. To už předcházející mužstvo doznalo změn. Z Kladna se do Říčan vrátil Sláva Prošek, který se v brance střídal s Milanem Válkem, v obraně hrál Mirek Toml, Evžen Mencl a Zdeněk Stibor, střídající se s F. Vašíčkem. V záloze Míla Stiburek s Mílou Horníkem nebo Kulíček a v útoku se střídali V. Mazal, J. Vrána, V. Dick, M. Skalák, V. Lískovec, J. Vojtěch, B. Táborský a jiní.
Další úpravou soutěží kopané se Říčany na podzim 1960-61 dostali do krajského přeboru Středočeského kraje, kde jejich soupeři byly oddíly - Lokomotiva Rakovník, Baník Švermov, RZ Dobříš, Jiskra Poděbrady, Kralupy, Spartak Kladno B.
Přes veškerou snahu všech funkcionářů i hráčů, k nimž přibyli jen z dorostu V. Zachař, z pražské Jawy J. Sauer a ze Sokola Říčany II. K. Brtna, družstvo na tak těžkou soutěž nestačilo a umístilo se na konci tabulky, což mělo za následek sestup do 1. A třídy. Jako už před tím, neúspěch a morální nedostatky některých hráčů, dále nedostatečná pozornost výchově vlastního dorostu zapříčinily, že družstvo v následujícím roce se neudrželo ani v 1. A třídě a znovu sestoupilo do I. B třídy.
Teprve v r. 1964-65 se podařilo vedení oddílu znovu sestavit nové mužstvo, především ze svých odchovanců, kteří s pomocí zkušeného E. Mencla, ve složení M. Válek, K. Purkar, M. Končel, Z. Franěk, M. Stiburek, J. Malkus, J. Vojtěch,' J. Bauer, M. Voráč, P. Smolík, M. Skalák, V. a J. Stejskalové, J. Klekner, V. Fišer znovu se probojovali mezi prvotřídní fotbalisty kraje.
V podzimním kole 1965, přes počáteční neúspěchy umístili jsme se na 6. místě v tabulce I. A třídy, když mužstvo před jarním kolem mimo Pelíška posílil bývalý hráč Sparty Václav Starý, který současně zastává funkci hrajícího trenéra. V této době je v čele výboru oddílu kopané Josef Kubec, jakož i celá řada dalších obětavých pracovníku, jako jsou Antonín Koubek, Adolf Holý, V. Novák, J. Novotný, J. Suchánek, M. Šafařík, M. Mrkvička, L. a_B. Chaloupkovi a další, kteří jsou zárukou, že oddíl i v jeho jubilejním roce bude pokračovat v dobré - a úspěšné práci. Největším úspěchem říčanské kopané je postavení důstojného stadiónu, který je chloubou nejenom sportovců, ale i občanu celého města.
V závěru je nutné vzpomehout dřívějších obětavých činovníků obou klubů, jako byli: A. Šoulej, V. Fišer, R. Selich, J. Větrovec, F. Stárek (čest. předseda), PhMr. Seifert, MUDť. Kraus, B. Bezchleba, František Vávra, V. Kozel, A. Košek, F. Pacina, V. Černý, B. Ptáček, O. Novotný, F. Joachimsthaler, J. Zima, A. Koubek, J. Suchánek, J. Zika, A. Svoboda, M. Mrkvička, nebo F. Seidl, S. Lundák, A. Holý, J. Malý, J. Mach, V. Horák, F. Němeček a další. Všichni ti se zapsali do historie říčanské kopané!

"ŘÍČANY - DO TOHO!"

Úspěšný postup říčanských fotbalistů v letech 1958/1960 z I. B třídy až do krajského přeboru je jistě dosud v živé paměti příznivců kopané v Říčanech. Dobrá práce výboru oddílu a výborná kopaná na hřišti měly tehdy odezvu. Především se to projevilo na návštěvách doma i na hřištích soupeřů. Populární "Říčany do toho" znělo mohutně nejen v Říčanech, ale v Českém Brodě, ve Vlašimi, v Benešově i jinde.
Samozřejmě, že za takovéto situace se pracovalo dobře i výboru oddílu kopané. Když se koncem prosince 1959 sešla výroční schůze, účtovalo se radostně a výborná byla i nálada všech před nastávající jarní sezónou. Nový výbor vytvořil tehdy celou řadu různých komisí, které zajišťovaly potřebné úkoly. Jednou z nich byla i tříčlenná kulturně propagační komise. A jedním z návrhů této komise bylo vydávání oddílového zpravodaje pro členy a příznivce oddílu. Požádali 'jsme proto soudruha Vladimíra Juzu, jednoho z tehdejších autorů, aby nám řekl několik slov;
Soudruh Juza říká:
"Myšlenka vydávat vlastní zpravodaj vznikla vlastně hned na výroční schůzi v prosinci 1959, kdy jsme byli s J. Vackem a V. Novákem zvoleni do kulturně propagační komise. Přemý¬šleli jsme jak nejlépe působit nejen na členy, příznivce, ale i hráče oddílu, jak všechny sblížit a seznamovat s úkoly a vý¬sledky oddílu. A tak jsme přišli na formu zpravodaje. Název zpravodaje? Ten nám dal nejméně starostí. Mocné populární heslo ze hřiště "Říčany - do toho!" muselo se proto objevit i v jeho záhlaví.“
A tak už 15. 1. 1960 se objevilo několik exemplářů prvého čísla v oddílových vývěsních skříňkách a hned zapůsobilo. Seznámilo příznivce se složením nového výboru a dalšími úkoly oddílu, informovalo o přípravě na jarní sezónu a průběhu zimního turnaje.
Pěkné postavení prvého mužstva v tabulce I. A třídy po podzimním kole (na třetím místě za Jiskrou Poděbrady a Spartakem Sokolovo B) zavazovalo hráče i výbor k intenzívní přípravě na jaro. A oba nezklamali. Výborně připravené hřiště i mužstvo - to byly důkazy, co se při usměrněném a spojeném nadšení hráčů i funkcionářů dá dokázat.
Zpravodaj "Říčany do toho" si získal velkou popularitu a tak z původního čtrnáctideníku se stal záhy týdeník. Vydávání zpravodaje bylo prakticky pro oddíl bez výloh. Veškerý po¬třebný materiál - jako papír, rozmnožovací blány apod. vě¬novali místní funkcionáři a stejně tomu tak bylo i s tiskem. Z původních deseti kusů se rozrostl zpravodaj na dvěstě, v zá¬věru úspěšné sezóny dokonce na 500 kusový náklad. Stal se středem pozornosti nejen členů a příznivců, ale i občanů ce¬lého města. Nejpodstatnější na něrp bylo, že měl bezesporu dobrý morální vliv na hráče i příznivce, že byl i nejlepším obrazem tehdejší dobré činnosti oddílu. Svými osmnácti čísly se zapsal do historie říčanské kopané a několikráte se mu dostalo ocenění i v ústředním orgánu ČSTV Československém sportu i v jiných denících."
 

METEORÁCI VZPOMÍNAJÍ…

Dr. František Rezek.

Liga s hadrákem
Na sebekrásnějších vzpomínkách z aktivní 'sportovní činnosti je, ať chceš nebo nechceš, vždy trochu stínu: nikdy se totiž nevrátí. . .
Nevrátí se ani klukovská léta, v nichž se odehrávaly na "mastném fleku", za hřištěm bývalého SK Říčany, nelítostné boje s hadrákem, které často končívaly rozbitými palci bosých nohou "potěru" z Podskalí, Olšánek, Široké ulice a okolí. V letech 1927-1928 jsem chodil asi do páté obecné. V té době jsme založili Sportovní sdružení Říčany, které mělo vlastní legitimace a každý člen platil 'měsíčně příspěvek - dvacetník. Naše sportovní styky se rozšířily o utkání s kluky od nádraží, z Hradu i Radošovic. Čas utíkal a u mne vzrůstaly sympatie k. Meteoru, který ještě hostoval na škváře SK. V roce 1932 jsem v Meteoru zakotvil natrvalo. Ten tehdy neměl stabilní dorostenecké družstvo, a proto jsem hrál většinou za rezervu, která zanedlouho válčila s úspěchem jako zájezdová jedenáctka s kluby ze širokého okolí. V ní se "otloukala" řada dobrých hráčů, kteří pak postupně přešli do mužstva, v němž spolu s několika starými kozáky, jako byli bratři Tesaříkové, BártI, L. Kargl, Fr. Bělohradský, A. Hostinský, Stuchlý a Holý, hráli řadu let dobrý fotbal. Vzpomínám zejména na K. Vorla, E. Rálka, A. Kostku, bratry Mráze, Fr.Němečka a J. Skoblu. Hráli jsme tehdy s radostí - jak se říká - "jeden za všechny a všichni za jednoho". Mne, chudého studentíka, který se od party neodtrhl ani po přestěhování do Prahy, často spoluhráči, živili ve svých rodinách. Žili jsme ve shodě a nikdo nezkazil žádnou legraci, k níž bylo u mladých lidí vždy dost příležitostí.
Mnozí podporovali svůj klub finančně a velkou prací bylo zejména vybudování vlastního travnatého hřiště. V Meteoru jsem se naučil čestnosti, skromnosti i otevřenosti v jednání. Společný zájem nás formoval i morálně. Sám jsem dokázal tehdy odmítnout řadu lákavých nabídek k přestupu do jiného klubu. Aniž bych chtěl být ješitný, uvedu sám na závěr jednu příhodu. Jednou, při cestě vlakem do chaty v Posázaví, jsem ve Vršovicích přisedl do kupé, kde skupinka cestujících hrála mariáš. Hráči při něm mimo jiné hodnotili současnou úroveň kopané v Říčanech. Nikdo z nich mne již nepoznal. Hovořili o tom, jak se kdysi hrálo, když pálil na branku takový Franta Rezek. Ani po patnácti letech nebylo pro mně nepříjemné slyšet taková slova.

FRANTIŠEK SEIDL

"Začalo to na louce v chobotě"
V roce 1921 jsem hrál v kroužku Olivie, který vedl V. Hofman. Hráli jsme jen přátelské zápasy a v okolí a to ti, kteří si nemohli z různých důvodů zakopat v tehdy již existujícím SK Říčany. Přemýšleli jsme jak to udělat, abychom jednou mohli kopat ve vlastním klubu. V létě 1922 se nás sešlo asi deset na louce v Chobotě (co je dnes vodárna). Byli to Jaroslav Lundák, A a E. Hostinský, F. Oulovský, O. Chvojka, F. Šťovíček, J. Trpálek, K. Beránek, J. Soukup a J. Voříšek a zde jsme se dohodli, že založíme vlastní klub. Ustavující schůze byla svolána do hostince u Staletých lip. Pozvali jsme i další a ti přišli. Prvým předsedou byl Stanislav Lundák, který současně zastával funkci sekretáře a sjednával zápasy. On to také byl, který na schůzi navrhl název našeho klubu "Meteor".
Zprvu jsme začali hrát ve vlastních košilích a trenýrkách. První naše dresy byly modrobíle pruhované a bílé trenýrky, na které jsme si uspořili. Hráli jsme většinou na cizích hřištích, neboť v Říčanech jsme museli za hřiště hodně platit a jen tehdy, když SK nehrál doma.
Já jsem od začátku klubu hrál na pravém křídle až do r. 1931, kdy jsem aktivní činnosti zanechal. Naše sestava byla: A. Kuchař, E. Hostinský, A. Hostinský, V.Poupě, J. Mach, L. Bělohradský, J. Lundák, J. Tesařík, V. Skobla, F. Seidl, J. Trpálek, K. Beránek, J. Kargl a B. Bělohradský.

STANISLAV LUNDÁK

Začátky byly těžké
Asi v létě 1922 požádal mně řeznický učeň Ota Chvojka, abych mu a jeho kamarádům pomohl, že si chtějí založit fotbalový klub. Byli to vesměs chudší chlapci. Tak jsem jim pomohl. Dělal jsem předsedu i sekretáře. Byly to však těžké začátky. Zprvu se hrálo jen proti tzv. rezervám. Náhrady se spořily. Chodilo se pěšky nebo nás vozil na valníku Jarda Seidl. Cestu vlakem si všichni platili sami. Když se podařilo uspořit nějaké peníze, šli jsme do obchodu s fotbalovými potřebami Fanty v Karlíně a koupili jsme si to nejnutnější. Stalo se, že nám nestačily peníze a tak nám Fanta dal »na úvěr". Na ten jsme pak museli dál šetřit.
Brzy po zahájení vstoupili do klubu další členové, a tak činnost se rozrůstala. Vzpomínám, jak jsme byli z počátku podceňováni. Hráli jsme v Dolních Měcholupech, kde jsme měli vápnem na hřišti napsáno 10: O pro Měcholupy. To nás tak popudilo, že jsme se vložili do hry s obrovským elánem. A konečný výsledek 8: 1 pro nás. A stejně v Říčanech jsme přesvědčili našeho soupeře, když jsme hráli nerozhodně s tehdy neporazitelným SK. Pak se s námi již všude počítalo.
Slušnou hrou a bojovným úsilím celého kolektivu jsme získávali postupně další členy a příznivce a často jsme byli zváni k zápasům do širokého okolí Říčan.

JAROSLAV LUNDÁK

Hrál jsem proti Vlastovi Burianovi
Vzpomínky na hráčské období v Meteoru patří mezi mé nejkrásnější chvíle v životě. Byl to klub, kde se dbalo v prvé řadě na kamarádství a na klubovou poctivost a čest. Hrával jsem středního záložníka, a poněvadž jsem byl malé postavy, velmi často jsem byl velkou překážkou protihráčům, kteří nejednou přes moji maličkost upadli.
V roce 1928 jsme hráli s Old Boys AC Sparty, za něž hrál tehdy v útoku ne¬zapomenutelný Vlasta Burian. A tak v zápalu boje jsem na něho tak dotíral, že i »král humoru" se natáhl jak dlouhý, tak široký. Ovšem ten pád na zem patřičně "divadelně" zahrál. A oba jsme tehdy sklidili aplaus bariér.

MIROSLAV BAAR

"Prožil jsem Říčanské derby"
Pamatuji se, jak jsem poprvé prožíval - jako ještě nezletilý mladý muž "říčanské derby". Bylo to v době, kdy oba kluby hrály stejnou třídu. Tehdy hrály známé říčanské »hvězdy" O. Trmal (zvaný Kos), Míla Kargl, Tesařík (zv. Šourek), Lad. Kargl aj. Zápas byl hned od počátku pěkně ostrý. Hřiště bylo tehdy téměř 'přeplněné a fandilo se velmi zle.
Když jsem s kamarády začal volat "pusťte jim žilou", byl jsem i s několika kamarády vyveden za ohradu, kde jsme dostali ještě něco tvrdého na čepici. Byl jsem rozhořčen, ale pevně rozhodnut. Budu hrát jenom za Meteor!

Dr. Josef Němeček

NA POČÁTKU 30. LET
Začátkem 30. let vstupovala naše generace do říčanského sportu - a vstupovala tam s rámusem. Tehdy už několik let byla mrtvá slavná ženská házená a jediný, soustavně provozo¬vaný sport v městě byla kopaná. Pomalu se začínalo s tenisem, tehdy exkluzívním sportem: A my, jako dorostenci, jsme začínali sami od sebe, bez vedení a nejmenší podpory, hrát zá¬vodně volej bal. Ovšem nebylo to jen tak hrát dorostencům Sokola na sokolském hřišti! Cvičiště sice zel o prázdnotou jak byl týden dlouhý, ale půjčit si síť a míč a smět hrát, nebylo snadné. Starší bratři neměli zkrátka rádi míč a sporty venku. Dožívalo staré, konzervativní pojetí tělesné výchovy v Sokole, kde se uznávalo jen cvičení na nářadí.
Dovedli jsme jít za svým sportem houževnatě. A starší bratři, místo aby naše zaujetí podpořili a využili, udeřili do našeho kolektivu. Začali nám "napravovat hlavy" vylučováním. Chtěli nás rozbít a dostali nás více dohromady. Začali jsme sami, bez peněz, z ničeho, ve vlastním klubu. První naše sporty byly. odbíjená, stolní tenis a. lední hokej. Tehdy jsme se sblížili s mladými fotbalisty, kteří přišli k nám a pomáhali nám.
SK Říčany prožíval snad svou vrcholnou dobu. Na říčanském hřišti se sváděly těžké zápasy v I. třídě o body. ABC Bráník, Modřany, Jinonice, Slovan Dubí a další kluby byly v amatérské kopané pojmy. Úroveň říčanské kopané nám velmi imponovala. Mužstvo nám bylo tím více blízké, že jeho brankářem, obdivovaným u fanoušků i děvčat, byl Ota Trmal, první hokejový brankář z doby říčanského ledního hokeje. Pravda, vypadal trošku jinak, než jak jej potkáváme dnes, tenkrát s načesanou kučeravou hřívou, v brankářském svetru. A také na nádraží běhal lehčeji než dnes. Střelcem mužstva byl Míla Jiránek, jen o něco starší než my, naše hokejové křídlo. A my jsme byli hrdí, že už v sedmnácti letech hrál za I. mužstvo v kopané. Další výborný útočník, Míla Kargl, začínal rovněž s námi na ledě.
Výborná spojka byl Jarda Vaňous, až do nešťastné fraktury nohy při zápase. A, oporou byli záložníci Josef Koubek a Karel Beránek. A nikoli jen sportovní. Fotbalisté se tehdy uplatňovali čile i ve společenském životě. Jejich plesy, mikulášském odpolední čaje měly tradici a byly navštěvovány. A tam všude jsi našel obě opory, Koubka i Beránka, jako funkcionáře. Kdybych měl jmenovat typ sportovce, jakého potřebuje jednota na malém městě, řekl bych bez váhání: Josef Koubek. Ukázněný, nekuřák, nepiják, oddaný svému sportu a přitom obětavý funkcionář. Jinak to na malém městě nejde, jestliže mají být výsledky.
Příkladem těchto lidí, spolu s vedením, kterého se nám dostalo od jiného funkcionářského odchovance kopané, Oty Novotného, byl pro nás základem, rozhodující podmínkou pro výsledky SSC Říčany ve sportu i v kultuře a výzbrojí na celý život. Protože, věřte, bez sportu, bez poctivě dělaného sportu nelze mladého člověka vychovat.
Pak přišlo v kopané to, co je osudově závěrem každého mimořádného kolektivního vzepjetí sil. Někteří hráči odešli na vojnu, jiní přešli do jiných klubů, za existencí, někteří musili sportu zanechat z jiných důvodů. Mužstvo bylo doplňováno hráči, kteří nebyli z Říčan, "cizineckou legií", která se sjížděla vždy na zápas. Bylo to drahé, nemohlo to svědčit výkonnosti mužstva a kopaná ztrácela pro Říčanské přitažlivost. Byla to jasná cesta k úpadku, který se záhy také projevil. Říčanská kopaná si nedokázala včas vychovat dostatečný kádr hráčů, kteří by zaplnili uprázděná místa - a to je přece jediná cesta, jak rozvíjet sportovní výchovu v menších celcích. Praxe velkých výběrových klubů, které mají představovat v mezinárodním měřítku reprezentaci naší republiky jako uznávané sportovní velmoci, není dobrá, není zdravá a není úspěšná v podmínkách, které má jednota v městě jako jsou Říčany!

Dobrá věc se podařila
Vzpomínám a srovnvám - psal se rok 1935, okolí nově ohra¬ženého hřiště zarostlé ostřicí, vrbami podél rozbahněného potoka. V roce 1939 se konečně staví nová tribuna pro 200 diváků, celá hrací plocha je ohražena zábradlím a postaveny pokladny a přistavěny šatny. Celá hluboká strž za hřištěm byla konečně zavezena z bouračky "Růžku". Tím bylo získáno celé volné prostranství, bohužel však sloužilo až do roku 1964 za místo pro zábavní podniky a v poslední době dokonce za skládku stavebního materiálu. Ale doba 30 let poznamenala dokonale celou dřevěnou ohradu, která zchátrala a celé hřiště se stalo nedůstojným sportovním stánkem. Kluboví nadšenci měli těžkou hlavu, jak celou situaci zlepšit. Na obzoru se objevila III. celostátní spartakiáda a Říčany byly vybrány za místo konání okresní spartakiády. Bylo nutné připravit pro tak významný podnik sportovní areál. Bylo nutné zařadit vybudování tohoto sportovního stánku do "akce Z".
Městský národní výbor s plným porozuměním tuto akci vzal za svůj význačný úkol v rámci akce k oslavě 20. výročí osvobození. Byly uvolněny finanční prostředky, jenom bylo nutné zajistit tisíce brigádnických hodin. O to se postarali naši sportovní příznivci v čele se soudruhem Adolfem Holým, který za sebou přivedl na staveniště desítky nadšených pracovníků. O vánocích 1964 popřál Adolf Holý sportovcům příjemné svátky a zároveň je zval na "štěpánskou brigádu" 26. prosince a pak již ty "galeje" začínaly každou sobotu a pokračovaly často i při večerním svitu dlouho do noci. A tak vyrostlo velké dílo v krátké době a to jenom proto, že byl vytvořen krásný a nad¬šený kolektiv pracovníků. V celém tom velikém díle v zákla¬dech krásného sportovního areálu bychom četli jména Přibyl, Linka, Eim, Novotný, Bláha, Petrásek, Houžvička, Chaloupka, Freiwillig, Mrkvička, Kubelka, Šafařík, Válek, Fiala a mnoho a mnoho jiných a ten, kdo je všechny "zcuknul" dohromady, Ada Holý. Přes nepřízeň počasí, které nás v závěru postihlo, jsme zvýšili úsilí. Ke spartakiádě muselo být vše připraveno včas.
Je nutné přiznat, že jsme museli troubit na poplach a zavolat "blanické rytíře", žáky naší dvanáctiletky v čele se "še¬rifem", ke zmírnění konečného, "šturmu". Ale dobrá věc se podařila.


Vzpomíná Míla Jiránek

Fotbalová meditace na kamenné lavičce
Jako kluci jsme toužili hrát co nejdříve v I. A mužstvu. A na to jsme se pilně připravovali na "mastném plácku" s hadrákem, abychom se brzo vyrovnali našim vytouženým vzorům, jako byli Béda Ptáček, Svorník, Bouček, Hofr aj. V roce 1932 jsem se s velkou kuráží, ale s malou dušičkou, přihlásil do dorostu. Pod vedením Oty Novotného jsme v dorostu získali veliké úspěchy a zkušenosti, vždyť jsme hráli s předními pražskými dorosty, se Spartou, Slavií, Viktorkou, Čafkou atd.
Tím větší byla naše touha si zahrát opravdu v prvním mužstvu. Proto každou neděli, ihned po obědě, jsem se posadil na kamennou lavičku u "Elsnerů" - u bývalé lékárny - a čekal na zájezdovou jedenáctku, zda mne vezmou v případě potřeby s sebou. Někdy se mé přání splnilo, jindy jsem byl zklamán, trpce zklamán. Zapřísahal jsem v duchu, že příště tam již nepůjdu, ale celý týden jsem se těšil a doufal, že snad mne zase vezmou hrát. Jednou v sobotu, kdy se určovala sestava prvého mužstva na hřišti, jsem byl k velké "mé radosti vybrán. Sedli jsme si s Rudou Strnadem a kuli plány na neděli. Ruda mi vštěpoval taktické plány a hlavně mi kladl na srdce jak mám při střílení penalty zavřít oči a napálit míč bodlem. Byli jsme tak zaujati hovorem, že jsme si pomalu počínali jako při skutečném zápase, ani jsme nepozorovali, že na radnici již odtloukla půlnoc.
To také došla i trpělivost vyrušeným spáčům a náhle z otevřeného okna lékárny na nás vychrstli nepříjemný obsah nádoby. To nás přivedlo k rychlému návratu domů. A druhý den jsem tu penaltu se zavřenýma očima opravdu střílel ...

František Pacina: 

O kopané " v Podskalí"
Bylo to asi v roce 1906 nebo 1908. Tehdy se sešli na "mlátku" u Ptáčků (ve stodůlce) Vilém a Václav Fišerové, bratři Bedřich a Karel Ptáčkové, František a Jan Pacinové, Antonín Vávra,
Oldřich Novotný, František Kaňka, aby podle vzoru říčanských studentů založili Sportovní klub "Podskalí".
Z počátku nám sloužil ke hře obyčejný hadrák, ale později jsme uprosili Frantu Ptáčka, aby nám ušil kožený obal, do kterého jsme na jatkách od pana Černého koupili měchýř. Tak jsme začali hrát kopanou přes mrzutosti a často i výprask doma.
O tom, jak těžké byly naše začátky, svědčí to, že zprvu jsme hráli v kalhotách a košilích, ve kterých jsme chodili, později ve spodkách a trenýrkách a na košile jsme si připínali odznak s trojlístkem.
Při kopané se nevybíralo, ale naopak, kdo chtěl hrát, musel přispět sám do kasičky. Bylo to vlastně spoření na nejpotřebnější věc v kopané - míč. Největší naší oporou byl jmenovaný František Ptáček, mnohem starší, který nejen že nám míče šil, ale půjčoval i na ně peníze, když naše příspěvky nestačily. František Ptáček nám mimo jiné lajnoval hřiště, spravoval kopačky a dělal klubovního správce. Později, kdy jsme byli již v SK Říčany, zlepšily se poměry s hřištěm, poněvadž obec odstranila ze hřiště "klandry", které jsme dříve museli přes zákaz na utkání vyndávat.
S radostí se vždy rozhlížím po našem krásném stadiónu a rád vzpomínám na krásné, radostné, ba vskutku romantické začátky. Naše řady brzy posílili další: Vilém Černý, Josef Ploužek, Jaroslav Novotný, Josef -Šedivý, František Vávra a další. Pamatuji se, že první náš zápas proti Uhříněvsi jsme hráli na louce pod hradem a protože nás majitel pan Neuberg vyhnal, odešli jsme to dohrát na louku pod Vysokou. Situace se zlepšila, když obec upravila tržiště pro jarmarky na louce pod jatkami v místech, kde stojí nyní fotbalové hřiště Sokola Říčany. Na pořádané zápasy jsme si malovali a vyvěšovali plakáty, které nám však místní obecní policajti strhávali a tak jsme byli nuceni je vylepovat i v noci.
Naši činnost přerušila potom první světová válka. Rekvizity, kterých sice nebylo mnoho, byly uloženy na půdě u Pacinů. Po válce se jen málo věcí dalo upotřebit.

Vzpomínky Josefa Koubka

Už jako desetiletý kluk jsem začal kopat v různých říčanských kroužcích. Jmenovaly se "Hradní setnina", Hliník a Olivie. V té době už existoval Sportovní klub Říčany, který hrál na louce - bývalém tržišti.
V roce 1919 v létě byl zde sehrán přátelský zápas Olivie proti SK Říčany a k všeobecnému překvapení jsme vyhráli 2: 1. Za Olivii tehdy mimo mne hrál F, Bareš, F. Jarolím, Vojta Hof¬man, J. Stehlík, V. Fišer, A. Hostinský, Josef Kuchař a další. Hned po tomto zápase došlo k jednání a my jsme zač li hrát jako druhé mužstvo SK. Na jaře 1920 jsem se dostal do prvého mužstva SK Říčany, kde tehdy hráli vynikající fotbalisté, jako Eman Střihavka, Šlezinger, Pek, Zadák, J. Hlavín (Hofr), František Svorník, Kamil Brabenec a jiní. Hrál jsem zprvu levou a pak pravou spojku, teprve později jsem přešel do zálohy. V roce 1927 jsem přešel do Čechie Uhříněves, která v té době hrála I. A třídu. Můj přítel Míla Kargl, Míla Boušek a Míla Rulf z SK odešli tehdy do Sparty Košíře, Kárgl později kopal i za vršovickou Bohemku.
Po dvou letech jsme se s Karglem vrátili zpět do Říčan, kde se formovalo nové mužstvo z přeřazených dorostenců, jako byl Ota Trmal, Míla Jiránek, Jirka Bohuslav, Láďa Lehovec, František Černík, Antonín Svorník, náhradním brankářem byl Zdeněk Andršt, nynější předseda ústřední hokejové sekce ČSTV. Vytvořili jsme tehdy mužstvo dobré výkonnosti, kde především vynikali Míla Kargl a Jirka Bohuslav, jak technicky. tak střelecky.
V té době také už existoval v Říčanech i druhý klub Meteor Říčany, se kterým se sloučila i před tím několik roků hrající Rudá hvězda. Přestože už panovala mezi říčanskými kluby až nezdravá rivalita a při vzájemných střetnutích "lítaly jiskry", rád vzpomínám na kamarády z Meteoru, Láďu Bělohradského, Vaška Bohatu, Jar. Lundák, a nebo Tondu Provazníka. Když Meteor potřeboval, hrálo se v Mnichovicích, Měcholupech, v Táboře, Čerčanech, nebo proti starým pánům Sparty tzv. Old Boys. Častokrát jsem pomohl, i když to bylo, jak se říká "na černo". Stejně tak byli mými dobrými kamarády Karel Beránek a Franta Oulovský, který z Meteoru přešel do SK, nebo Láďa Kargl, Pepa Varhaník, Franta Boubín, kteří záhy naopak z SK přešli do Meteoru. Mohu říci, že barva dresů nás nikdy nerozdělila a zůstali jsme vždy dobrými přáteli.
Po skončení jsem ještě pomáhal ve výboru až do sloučení. A na kopanou chodím rád dodnes, zvláště když to našim chlapcům "jde".
Těm mladším bych chtěl jen závěrem říci, že jsem v kopané nalezl skutečně dobrou zábavu, že jsem s ní prožil řadu pěkných let, kterých se nezapomíná. Chce to však zápal, poctivost, trpělivost, nenechat se odradit počátečními neúspěchy a dobré výsledky se pak dostaví sami.
Svému oddílu k pětašedesátinám chtěl bych popřát hodně a hodně úspěchů, ze kterých bychom se mohli všichni radovat a těšit.

VYPRÁVÍ KAMIL BRABENEC

Mezi první poválečné hráče a činovníky bývalého SK Říčany patřil i Kamil Brabenec z Říčan. Požádali jsme ho, aby nám pověděl nějaké vzpomínky na kopanou v Říčanech.
A Kamil Brabenec vypráví mimo jiné:
. . . . po vojně jsem se vrátil domů do Říčan a začal jsem hrát kopanou za SK Ríčany. Tehdy to byli se mnou Václav Barták, Vilda Fišer, Václav Fišer, Bedřich Ptáček, František Svorník, Ota Novotný, Olda Primus, František Černík, František a Jan Pacina, Josef Bareš, J. Tesařík, J. Barták, J. Zoubek, L. Lehovec, F. Jarolím, František Vávra, Antonín 'Vávra, Antonín Řehák, Fr. Novak, J. Smutný, V. Černý, Bubeníček z Uhříněvse, Dlabač a Hnilička. Dále to byli pražští hráči Zadák, Střihavka, Bouček, Rulf, V. Karas, a O. Hlavín (Hofr). Ti nás vlastně učili kopanou hrát. Zprvu jsme hráli přátelské a později i mistrovské zápasy s mužstvy z Prahy, jako s Čafkou, Meteorem Vinohrady, Viktorii Žižkov B nebo okolními, Čechii Uhříněves, AFK Bene¬šov a jinými.
Nejčastěji se hrálo s Benešovem a Uhříněvsí, protože zápasy byly hojně navštěvovány a přinášely pěkné finanční přínosy do klubových pokladen. Nejlepšími hráči v té době byli Václav Barták, jako obránce měl vynikající čisté odkopy. Bedřich Ptáček, malý postavou, proto jsme mu říkali Ťopka, byl velmi houževnatý, František Svorník hrál výborně hlavou, Vilém Černý střílel tak, že vícekrát protrhl i síť v brance a Olda Hlavín vynikal hlavně technikou.
Jedenkrát asi v r. 1934 při odvetném zápase s Uhříněvsí v Říčanech srazil se brankář Trmal s hráčem Doubou z Uhříněvse, pročež"' Douba ho napadl. Ťopka Ptáček, který tehdy ne¬hrál, vnikl do hřiště. Došlo ke rvačce, která skončila, až když za ohradou stojící Černý vystřelil do vzduchu z lovecké pušky. Příčinou rvačky bylo však "hecování z vlaku", jak se to dosud mezi říčaňáky a uhříněváky dělá.
V SK Říčany jsem asi 8 roků zastával i funkci sekretáře klubu, jezdil jsem do Prahy zastupovat klub i sjednávat zápasy.
Na kopanou rád vzpomínám. Setkal jsem se při ní s dobrými kamarády, zažil příjemné a neradostné chvíle, ale přinesl jsem si hodně i do svého dalšího soukromého života.

Jaroslav Mencl

"Exhibice V Mukařově před 50 lety"
Pravidelnou nedělní zábavou říčanských sportovců v létě o prázdninách bylo hostování a propagace kopané po vesnicích. Vzpomínám, jak více než před 50 lety hráči SK Říčany jeli sehrát propagační zápas v kopané do Mukařova. Tam sice nebyl sportovní klub, ale jezdili tam hodně na dovolenou "pražáci". Ti sjednali na neděli zápas s "říčaňáky" a pozvali si z Prahy i své kamarády. A tak proti nám postavili jedenáctku, ve které hostovali i hráči nejlepších pražských klubů Sparty, Slavie a Čafky. Zápas se hrál na improvizovaném hřišti - louce v Mu¬kařově - a skončil pro Říčany katastrofou (8 nebo 9: O).
A tak místo propagace naší jsme viděli exhibici hostů a te¬prve na zpáteční cestě jsme uvěřili nápisům na telegrafních tyčích: "SK prohraje to dneska" které nás vítaly po cestě do Mukařova. Přiznám se, že jsme tehdy ani té cesty nelitovali, neboť jsme viděli "opravdový fotbal".

Pozdravy a gratulace k pětašedesátinám

K našemu významnému jubileu jsme dostali více gratulací a pozdravů i od významných československých sportovců a činovníků. Z nich alespoň několik otiskujeme:

Říčanským sportovcům
Každé výročí je příležitostí ke vzpomínkám a i já u příležitosti šedesáti pěti let říčanské kopané posílám upřímné po¬zdravy všem obětavým říčanským činovníkům, s nimiž jsem jako funkcionář spolupracoval. Říčany měly vždycky dostatek schopných a agilních pracovníků, ať patřili do tábora SK, nebo Meteoru. Nejen že úspěšně vedli své kluby, ale vydatně pů¬sobili i ve vyšších organizačních složkách kopané, jako byl bývalý Český svaz fotbalový, nebo župní výbor, disciplinární komise atd. Byla jich hezká řádka a byli to lidé, kteří kopané rozuměli, měli ji rádi a dovedli jí přinášet i mnohé osobní oběti. Říčanské kopané do dalších - nepochybuji úspěšných let přeji, aby i nadále měla dostatek poctivých a obětavých činovníků i dobrých fotbalistů.
František Blažej, dlouholetý předseda ústřední sekce kopané v Praze

Na Říčany rád vzpomínám . . .
Na říčanské sportovce mám pěkné vzpomínky, vždyť před 10 lety jsem jezdil trénovat radošovické fotbalisty. Petr Béda mne tehdy přemluvil, abych jim pomohl. Rád jsem tam jezdil. Skutečně se těším, že při Vašem významném výročí si k Vám přijedeme kopanou zahrát. Hrát kopanou, to bylo pro mne vždy velikým potěšením a ještě dnes se vždy těším na nová a nová utkání. Těm Vašim mladým nadějím bych chtěl říci, aby hráli celým svým srdcem, aby měli sport rádi, aby se vždy pečlivě a svědo¬mitě připravovali na každé utkání. A nakonec Vám blahopřeji k Vašemu výročí a do mistrovské soutěže přeji hodně úspěchů!
František Plánička, zasloužilý mistr sportu

POZDRAV A VZPOMÍNKA
Pozdrav a vzpomínku na všechny z Meteoru, kteří Ještě žijí. Pobyl jsem mezi Vámi krátkou dobu, ale odnesl jsem si krásné vzpomínky na dobrý kolektiv jak mužstva, tak i výboru. K Vašim 65 letům kopané přeji do dalších let hodně úspěchů!
Antonín Perner, čs. reprezentant a hráč AC Sparty a trenér Meteoru

Setkání s Říčaňáky na Slavii v roce 1905
Bylo to v roce 1905, kdy jsem se po prvé sešel s říčanskými sportovci v Praze na hřišti Slavie. Byl jsem tehdy druhým tre¬nérem ve Slavii, kterou vedl slavný Maden. Slavie hrála s Čafkou a v předzápase se utkalo B mužstvo Čafky s SK Říčany. Pamatuji se na nadšenou hru mladého říčanského mužstva, v němž zvláště vynikal jednoruký hráč. Zanechali velmi pěkný dojem. Velmi se mi líbil i jejich ..dres" s lípovými listy.
Myslím, že každý klub by měl udržovat své tradiční barvy. Snad by to bylo i pěkné, kdyby v době slavného výročí se znovu k tradičním dresům říčanští sportovci vrátili!
K 65. výročí založení kopané přeji hodně úspěchů ve výchově mladé sportovní generace.
František Koželuh

Pozdrav ze Smíchova
V letech 1921-1951, tedy 30 let, jsem působil u bývalého SK Smíchov a to zprvu jako hráč a později jako činovník. Ve funkci sekretáře jsem se často stýkal s říčanskými zástupci ať už to bvl Suchánek, J. Novák a další. Bylo to vždy v pondělí před župním domem na Kozím plácku v Praze 1, kde jsme sjednávali zápasy oddílů na neděli. Říčany zde měly vždy dobré jméno a myslím stále mají. Přestože jsem už sportovní čin-nosti zanechal, dosud ji - i tu říčanskou - sleduji, alespoň na stránkách novin.
Nezapomenu nikdy, jak v letech 1938-1941 nás osud svedl v I. B třídě do jednoho oddělení a v posledním utkání v r. 1941 jsme v Říčanech utrpěli trpkou porážku 4 : 2, když jsme vedli tabulku a postup jsme měli na dosah ruky. Tehdy jste měli také dobré mužstvo. Prostě jste byli lepší a vyhráli jste, tře¬baže místo nás postupoval SK Hostivař. Stále vidím kapitána našeho mužstva Češpivu, jak se po porážce na nádraží v Říčanech rozplakal. Na přátelské sportovní styky s říčanskými sportovci stále rád vzpomínám a k jejich šedesáti pětiletému výročí přeji ze srdce hodně dalších sportovních úspěchů!
Josef Rogl, bývalý předseda sekce kopané

VĚRNÍ ŘÍČAŇÁCI

Největšími oporami říčanských fotbalistů poslední doby byli Jan Sélix a Míla Stibůrek. Prvý odchovanec Meteoru, druhý bývalého SK, vypracovali se v dresu našeho oddílu v prvotřídní hráče. Přestože dostali několik nabídek k přestupům do jiných oddílů, zůstali svému klubu vždy věrní a byli to právě oni dva, kteří se hlavně zasloužili o to, že v roce 1960 a v roce 1965 dosáhly Říčany největších sportovních úspěchů v soutěži I. A třídy.
Oběma našim nejpopulárnějším sportovcům jsme proto položili dvě otázky:

1. Jak jste začínal kopanou v Říčanech?
2. Měl jste nabídky k přestupu z Říčan? Proč jste neodešel?

JAN SELIX:

1. Kopanou jsem začal hrát v r. 1938 jako žák SK Říčany v brance. Jako brankář jsem přešel do Meteoru, kde jsem po několika zápasech začal hrát středního záložníka a později jsem přešel do útoku, kde jsem potom hrál stále. Asi v roce 1948 při zápase Meteoru s Dubčí jsem utrpěl vážné zranění na noze, které mě na dva roky vyřadilo z činností. Po sloučení Meteoru s SK v roce 1950 hrál jsem pravou spojku v nově sestaveném mužstvu: J. Studnička, J. Vaňpus, F. Hašek. F. Stárek, M. Sládeček, J. Hanousek, M. Jásek, J. Selix, J. Šašek, B. Malý a K. Eim. Za Sokol Říčany jsem od r. 1950 hrál nepřetržitě až do roku 1961, kdy jsem skončil čtrnáctiletou závodní činnost v Říčanech. Po roce potom, když začínal hrát kopanou Pacov, odešel jsem jim pomoci v začátcích, ale už nehraji.

2. Ještě za Meteoru, když mi bylo 18 let, trénoval nás Antonín Perner z Prahy, který mi nabízel přestup do AC Sparty. Byl jsem jím pozván na trénink, ale rozmyslel jsem si to a do Prahy jsem nejel. Perner mi to ale vyčítal. V roce 1948 jsem dostal nabídku z ligové Jednoty Žilina, krátce na to jsem se zranil a tím k přestupu nedošlo.

MÍLA STIBÚREK:

1. Začínal jsem hrát v roce 1948 za žáky a jeden rok jsem kopal za dorost. Ve svých 17 letech jsem již hrál za prvé mužstvo. V roce 1949 jsem byl členem družstva ve složení: J. Studnička, J. Vaňous, M. Jásek, O. Paéina. O. Brabenec, F. Stárek, M. Sládeček, G. Petrů, J. Gína, J. Čermák, J. Všetečka a V. Vlk, které hrálo rok českou divizi. Začal jsem na křídle, pak na spojce a nyní hraji levého krajního záložníka.

2. V roce 1949 jsem měl přestoupit do AFK Bohemians. Nebyl jsem však oddílem uvolněn. V r. 1952 jsem měl nabídku z Teplic, kterou jsem z rodinných důvodů nepřijal. Po vojně v r. 1955 jsem měl jít do klubu Masného průmyslu v Praze, z čehož také sešlo a naposledy jsem měl nabídku z SK Kladno, což jsem odmítl, neboť jsem neměl záruku, že budu hrát za prvé mužstvo.

Oba J. Selix i M. Stibůrek mohou být vzorem našim mladším hráčům především vždy svým slušným vystupováním na hřišti, obětavostí a odpovědností ke svému oddílu.